| |
|
| |
 |
TŘICETILETÁ VÁLKA |
 |
 |
ětšina protestantských obyvatel Pardubic se ztotožnila se stavovským povstáním, které propuklo
defenestrací místodržících na pražském hradě 23. května r. 1618 a bylo počátkem mezinárodního konfliktu
dosud nevídaných rozměrů. Kontinentální válka trvala třicet let a přinesla nezměrné útrapy na všech
stranách.Pardubičtí hned na počátku povstání |
vyhnali nenáviděného katolického děkana a někteří z nich se
angažovali i ve stavovském vojsku. Většina obyvatel však záhy začala pociťovat břímě války v podobězvýšených požadavků na odvod daní a různých mimořádných dávek a povinností. Byl to však jen slabý
záblesk toho, co mělo přijít po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře 8. XI. 1620. Neustálé průtahy vojsk, jejich
zimní "kvartýrování", a tzv. "mustrování" (výcvik nováčků a formování verbovaných jednotek) bylo provázeno
bezuzdným řáděním vojáků a doslova nepopsatelným utrpením bezbranných obyvatel měst a vesnic. K tomu
nutno přičíst neustále se zvyšující zatížení mimořádnými kontribucemi (daněmi) peněžními i naturálními.
 |
o Pardubic se vrátil katolický děkan a do kláštera minorita, vyměněn byl panský hejtman a další
úředníci. Zesílil rekatolizační tlak. V roce 1625 přinutil panský hejtman všechny měšťany pod pohrůžkou
zákazu várky piva a výkonu řemesel pro nekatolíky, že přistoupili, byť formálně, ke katolické víře. O rok
později se uskutečnila rovněž násilím rekatolizace ve |
všech vesnicích pardubického panství.Těžké chvíle prožívali Pardubčané například roku 1631, kdy se za vpádu Sasů do Čech formovala na
Pardubicku mohutná císařská armáda pod velením Albrechta z Valdštejna. Nejtěžší období ve zbídačelé zemi
mělo ale přijít v posledním desetiletí třicetileté války. Od roku 1639 pronikali do Čech Švédové a jejich
vojsko již toho roku zahrozilo i Pardubicům. Nebezpečí švédského útoku pocítili měšťané znovu v roce
1643. Jelikož Pardubice měly důležitou strategickou polohu a byly jedním ze skladišť proviantu, jevilo se jako
důležitý úkol modernizovat a doplnit městské opevnění. Aby se nepřítel při útoku na město nemohl ukrývat za
domy na předměstích, nechal je velitel císařské posádky zapálit a demolovat. Stavební hmota se potom
využívala k opevňovacím pracím. Měťané žili pod velkým tlakem vojenské posádky. Na úpravách pardubické
pevnosti se museli podílet obyvatelé celého Chrudimského kraje - dělníky sem vysílala např. i vzdálená Polička.
Osudová chvíle přišla v říjnu 1645. Švédský generál Torstenson operoval toho roku v Rakousku a na jižní
Moravě. Když musel ukončit dlouhé obléhání Brna a vrátit se s vojskem rychle do Německa, chtěl se pokusit
dobýt útokem některá vhodná místa, která by mu usnadnila budoucí návrat do českých zemí. Dne 25. října
podnikl Torstenson na svém pochodu z Moravy mohutný útok na Pardubice. Dělostřelecká palba
způsobila požár a město z větší části vyhořelo. Jeho obránci však vytrvali a Švédově museli s nepořízenou
odtáhnout. Cestou k Hradci Králové potom bez větších obtíží vypálili hrad na Kunětické hoře.
Nebezpečí nepřátelských oddílů prožívali zdejší měšťané do posledních chvil před uzavřením
vestfálského míru v r. 1648, ale i potom, než Švédové definitivně opustili zemi (1650). Stav země byl po
válce zoufalý. Na pardubickém panství byla asi pětina selských gruntů vypálená a opuštěná (vesměs větší
selské statky). V Pardubicích zmizela předměstí. Jejich obyvatelé odešli nebo se tísnili jako podruzi ve
zdevastovaných a přeplněných domech ve městě. Obydleny byly například i městské brány.
|
|
|
|
