| |
|
| |
 |
ZA PÁNŮ Z PARDUBIC |
 |
 |
rnoštem z Hostýně přichází na scénu dějin šlechtický rod, označovaný později jako páni z Pardubic. Ve
znaku měli přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. O vzniku tohoto poměrně
vzácného erbovního znamení se dochovala pověst:Když táhl český král Vladislav roku 1158 s císařem Fridrichem
Barbarosou do Itálie pokořit město |
Milán, vyznamenali se čeští bojovníci řadou udatných skutků. Jednou se jim prý
podařilo v noci přelézt milánské hradby a začali loupit. Podařilo se jim pobrat koně, naložit na ně kořist a na chvíli
dobýt městskou bránu, kudy začali unikat ven. Milánští ale dobyli bránu zpět a rychle přesekli lano, na kterém byla
zavěšena mříž. Ta padla dolů a poslednímu z unikajících Čechů přesekla koně vejpůl. Byl to prý jakýsi Ješek, syn
Kotoučův. Ten bez ztráty duchapřítomnosti odvlekl kořist do českého ležení a za svou odvahu dostal od krále do
erbu onu přední půlku koně. Pověst poprvé zachytil ve své České kronice vydané r. 1541 Václav Hájek z Libočan.
Nic podobného se však před Milánem neudálo, jak vyplývá z líčení událostí soudobých kronikářů, přímých
účastníků tažení. Jde jen o legendu. Erb půlkoně známe poprvé z pečeti, kterou přivěsil r. 1269 k jedné listině
sudí plzeňského kraje Držislav. Později se objevuje jako znak několika zemanských rodin; vynikly z nich
Malovcové z Malovic, kteří získali v 17. stol. hraběcí titul.
|
Arnošt z Hostýně pocházel z chudého zemanského rodu sídlícího na tvrzi Hostýň u Úval u Prahy (dnes součást
Úval). Dostal se do královských služeb jako purkrabí jednoho z královských hradů v Kladsku a zde se majetkově
vzmohl. Za neznámých okolností získal hrad Vizmburk v severovýchodních Čechách a ten potom vyměnil, jak
jsme se již |
zmínili, nejspíše kolem roku 1325 s pány z Dubé za Pardubice.Roku 1332 Arnošt daroval onu část
Pardubic, kde stál kostel sv. Jiljí, klášteru cyriaků. O osm let později, r. 1340, sepsal svou závěť a postoupil v ní
svůj majetek potomkům. Dětem po tehdy již zemřelém bratru Dětřichovi ponechal rodnou Hostýň a čtyřem svým
synům a manželze odkázal nevelké pardubické panství a panství Stará. K pardubickému panství patřila
vedle Pardubic ještě Černá za Bory, Ostřešany, Lhotka Rybářská, Lhotka Přívoz a Bukovina. Kromě Černé za
Bory a Ostřešan tyto vesnice později zanikly. Pokud jde o rovněž nevelké panství Stará (Staré Hrady u Jičína),
které Arnošt získal někdy předtím za neznámých okolností, měla na něm hospodařit jeho manželka. Po její smrti
nebo pokud by se znovu provdala, mělo panství připadnout synům.
V závěti daroval Arnošt potomkům Pardubice "s městem novým". Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním
dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji: poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko
se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332 - 1340. Pardubice procházely tehdy i proměnou svého katastru. Původní
Pardubice totiž zaujímaly poměrně velký katastr zhruba od kostela sv.Jiljí (Pardubičky) až po panské sídlo a
brod s celnicí u soutoku Labe a Chrudimky. Poté, co r. 1332 Arnošt daroval cyriakům část Pardubic (vesnici), stala
se tato část katastru samostatnou osadou (říkalo se jí Pardubice Mnichové a později „malé Pardubice" -
Pardubičky), zatímco rozrůstající se osídlení kolem panského sídla u brodu přes Labe a v okolí kláštera se
proměnilo na městečko („nové město" - Pardubice).
 |
podobě města z doby jeho počátku nevíme téměř vůbec nic. Ještě krátce po polovině 14. stol. městečko
nemělo kamenné hradby. Jeho dislokaci někam do dnešního historického jádra naznačuje výstavba
nového kostela Zvěstování P. Marie na dnešním Komenského náměstí, kterou podnikli synové Arnošta z
Hostýně snad před r.1350 (určitě před r.1359). |
Arnoštův syn, arcibiskup Arnošt z Pardubic, se krátce před r.
1359 zasloužil o to, že kostel byl nadán právem udílení padesátidenních odpustků návštěvníkům jitřní
slavností mariánské mše, kteří zároveň přistoupí kajícně ke zpovědi. Toto v dobovém kontextu poměrně
významné privilegium zvyšovalo přitažlivost místa.
Ze čtyř synů Arnošta z Hostýně (zemřel patrně r.1341, nejpozději poč. r. 1342) byli dva předurčeni
duchovnímu stavu. Nejstarší stejnojmenný Arnošt (podle tradice narozen r. 1297) odešel po studiích v
Kladsku, Broumově a Praze studovat na čtrnáct let na italské univerzity v Bologni a Padově. Získal tuživotní cíl a navrátil se domů, kde se věnoval kariéře církevního hodnostáře. V Praze se stal členem pražské
kapituly (mimo jiná obročí), posléze jejím děkanem, roku 1343 pražským biskupem a o rok později na
doporučení krále Jana Lucemburského a kralevice Karla i první pražským arcibiskupem. Arnošt z Pardubic
poté spojil svou životní dráhu s králem a císařem Karlem IV. Stal se jeho nejbližším rádcem a důvěrníkem; s
jeho jménem se setkáváme u všech významných podniků tohoto jednoho z největších českých panovníků.
Arnošt zemřel r. 1364 a za místo trvalého odpočinku si zvolil Kladsko, k němuž měl od mládí vřelý vztah.
Druhý z bratrů, jemuž byla určena dráha duchovního, se jmenoval Bohuš a kromě řady církevních obročí se
stal proboštem litoměřické kapituly, o jejíž rozkvět se velmi zasloužil. Současně patřil k družině osobních
kaplanů císaře Karla IV. Z titulu této hodnosti byl pověřován důvěrnými diplomatickými úkoly - například při
získávání ostatků svatých, jako "darů" císaři. Ty se pak stávaly ozdobou katedrály sv. Víta v Praze nebo kaple
sv. Kříže na Karlštejně jako výraz politické doktríny Karla IV. Bohuš z Hostýně zemřel v roce 1358.
Zbývající dva synové Arnošta z Hostýně, Smil a Vilém řečený Flaška, se měli starat o rozhojnění
rodových statků. Smil hospodařil na Pardubicích, Vilém získával zkušenosti ve službách správy
arcibiskupských hradů, potom se ujal rodového panství Stará. Po Smilově smrti (r. 1358 nebo krátce potom)
začal Vilém Flaška vládnout i na Pardubicích. Někdy v té době nebo nedlouho potom získali páni z Pardubic
mj. panství s hradem Rychmburkem u Skutče. To Představovalo jedno z největších šlechtických panství ve
východních Čechách. Rozšířilo se i vlastní pardubické panství a páni z Pardubic rozhojnili své jmění i jinde.
 |
roce 1384 byla na pardubické panství provolána odúmrť po Vznatovi ze Skuhrova. Od té doby se až do r.
1390 o Pardubice vlekl soudní spor proti nárokům krále Václava IV., respektive proti těm, kterým král tyto nároky
postoupil. Vznata ze Skuhrova byl asi věřitelem pánů z Pardubic a své pohledávky měl zřejmě pojištěny na části |
pardubického panství. Když náhle zemřel (r. 1384 byl zavražděn), zápisy o těchto majetkových transakcích nebyly
patrně v optimálním stavu. Při hájení svých práv se páni z Pardubic odmítali podřídit soudnímu rozsudku, který
jim ukládal vydat třetinu pardubického panství oněm osobám, kterým své odúmrtní právo král Václav IV postoupil.
Pardubičtí riskovali, že proti nim zasáhne, jako proti zemským škůdcům, vojenská zemská hotovost. Dlouho
přesto vzdorovali, ale nakonec pod akutní hrozbou vojenského zásahu přece jen roku 1390 rezignovali a
postoupili část pardubického panství Hanušovi z Milheimu, který mezitím získal od krále Václava IV. právní nárok
na onu údajnou odúmrť po Vznatovi ze Skuhrova. K části panství, kterou Hanuš z Milheimu získal, náležely i vlastní
Pardubice a vesnice Lhota Rybářská, Lhota Přívoz, Bukovina, Přerov a část Blata. Zbytek ardubického panství
přičlenil potom Smil Flaška z Pardubic k rychmburskému panství, u něhož tyto vesnice
zůstaly až do začátku 16.
stol.
|
|
|
|
