| |
 |
době, kdy Pardubice
chránil pás hradeb,
bylo možné do města
vejít jen dvěma branami
na západě Zelenou
bránou a na východě
Bílou bránou. V obou
případech jde vlastně
o dvě stavby: o vlastní
bránu a u ní stojící věž.Pro stručnost
budu dále hovořit jen
o „bráně“. Bílá brána
stávala v dnešní ulici
Sv. Anežky České. Tam
na její místo upozorňuje
pamětní |
Deska na
domě čp. 30. Vedle sídlí
pardubické studio Českého
rozhlasu, Divadlo 29 a v suterénu restaurace.
Počátky Bílé brány,
stejně jako celého
opevnění města,
jsou velkou neznámou. Víme jen, že v polovině 14. stol. patřily Pardubice k „městům
nehrazeným“, což znamená, že neměly kamenné hradby, ale
jen nějaké ohrazení z dřevěných palisád apod. Dále se ví, že
hradby i brány nechal upravit Vilém z Pernštejna, který koupil
pardubické panství r. 1491 a který nechal přestavět i celé
město. O tom, jak to bylo s opevněním a s branami mezi uvedenýmičasovými mezníky, se zatím můžeme jen dohadovat.
Pojmenování brány, o níž je řeč, nebylo dlouho ustálené.
Až někdy od začátku 17. stol. se vžilo označení Bílá brána,
nepochybně proto, že tehdy již zcela zdomácnělo pojmenování
druhé brány na západním konci města, jako Zelená
(její z dálky viditelná střecha pobitá měděným plechem oxidací
plechu zezelenala). Naproti tomu vápenná omítka na
východní bráně a svého času i na její střeše, která měla podobu
jehlance vroubeného cimbuřím, dala vzniknout pojmenování
brány jako „Bílá“. Podobu Bílé brány nám zachovala
kresba magistrátního rady Františka Červenky ze začátku
19. stol. Stejné provedení střechy v podobě jehlance s cimbuřím
kolem najdeme dodnes na věžích několika kostelů
na Pardubicku: v Opatovicích n.L. nebo ve Starých Ždánicích
aj. Vznik těchto staveb bývá datován do druhé poloviny
15. století.
 |
onec Bílé brány přišel r. 1840, kdy silniční komisař krajskéhoúřadu nařídil její zbourání, jelikož komplikovala průjezd
tehdejších formanských vozů do města. Zbytky postranních
zdí brány se likvidovaly ještě kolem r. 1870. Podobný
osud hrozil i Zelené bráně, naštěstí se „nezadařilo“. Bílá
brána zmizela a zůstala jen historická paměť. S kdysi pro
město důležitou |
stavbou byla spojena řada událostí, příběhů
a lidských osudů. Vyberme z nich na ukázku dva.
Na Bílé bráně (ve věži) se bydlívalo a jeden čas tam byla
takéěstská šatlava. Když v květnu r. 1548 přijel do Pardubic pan Jan z Pernštejna, vyřizoval různé záležitosti města
a městské radě vytýkal nedbalost. Na paškál si mj. vzal i výkon
soudní pravomoci a poměry v městské šatlavě. Citujme z listu,
který tenkrát pan Jan městským radním poslal: „...jest
trestání vaše jedno nedbanlivé a druhé i posměšné, dadouc
vsaditi souseda ... vožralce do šatlavy, víc tam kvasu vožralství
a rozpustilosti provozuje, nežli v šenkovním domě, toť to
vaše trestání! A protož tomu chci a vám to přísně poroučím,
abyšte vy na tý bráně u kotláře vězení spraviti dali, tak aby ne
každej k tomu vězení mohl, a tu takového každého souseda
dlužného, nedbanlivého, vožralého, svévolného v tom vězení
trestali, tak aby ne kratochvíl toho vězení bylo, ale trápení...“
Zda mělo poručení pana Jana z Pernštejna účinek a na jak
dlouho, to se již nedovíme.
Pro druhou historku se posuneme na pomyslném strojičasu o 200 let dopředu. Marie Terezie (1740 - 1780) musela
na počátku panování vést válku o udržení svého dědictví.
Jedním z nepřátel byl pruský král Bedřich II., který od Království
českého odtrhl větší část Slezska, jak se posléze ukázalo,
natrvalo. Za těchto tzv. slezských válek načas opanoval
pruský král v létě r. 1744 severovýchodní Čechy a na konci
srpna Prusové obsadili i Pardubice. Rakušané se pokoušeli
přepadem získat Pardubice zpět. Jeden takový pokus se
odehrál u Bílé brány 18. října okolo 3. hodiny odpolední. Do
města přijížděla branou kolona selských povozů, naložených
senem, slámou i pivními sudy. Tu si pruský voják stojící na
stráži v bráně všiml, že jednomu ze selských chasníků kouká
u pasu, světe div se, pistole. Spustil pokřik a jeho podezření
bylo správné. Nebyl to chasník, ale převlečený rakouský
voják a v seně a ostatním nákladu byli ukryti další. Někteří
se mezitím již dostali do města. V bráně a jejím okolí nastala
divoká řež. Prusové vytlačili Rakušany z města, několik desítek
jich zajali. Dost padlých bylo na obou stranách. Pruský
plukovník, velitel posádky, v noci na následky těžkého zranění
zemřel. Prusové zuřili a do ranních hodin druhého dne
ve městě plenili a vypálili celé Bělobranské předměstí. A tak
skončil jeden z mnoha příběhů pardubické Bílé brány... |
Kresba přibližné podoby Bílé brány
před zbořením |
Převzato Pardubický zpravodaj |
|
|
|
